Proč může distanční výuka proměnit vztahy v kolektivu a přinášet více konfliktů do vztahů dítěte

Autor: Mgr. Michal Žmolík

V tomto článku se vám pokusím nastínit, proč toto období může proměňovat vztahy v třídním kolektivu vašeho dítěte a také proč se může mezi vámi v rodině objevovat více konfliktů. Vycházím z toho, že když porozumíme souvislostem, umíme lépe reagovat na danou situaci. Pokud jim porozumíme, může se stát, že v některých situacích snížíme nároky na sebe i na druhé.
Mnozí z nás zažíváme nesnadné období, které je velmi vzdálené našemu zaběhlému způsobu fungování. Ve vzduchu je spousta obav a nejistoty. Dlouhodobé čelení nejistotě nás vyčerpává a tak snadněji reagujeme prchlivě. V mnoha rodinách prohlubuje obavy snížený příjem do domácího rozpočtu. Jeden z hlavních ventilů městnající se nepohody a agrese bývá pohyb. Fungování napomáhá také střídání režimu všedních dnů s víkendy, zaběhlé odchody z domu do školy a následné návštěvy kroužků či sportovních aktivit. To s sebou přináší nejen určitý řád (strukturovaný čas) ale také důležitou změnu prostředí a psychický ventil. Dítě také zažívá různé kolektivy, v nichž se jinak cítí a má v nich jinou roli. V některém z těchto prostředí může zažívat úspěch, či mít důležité osobní kontakty. Význam tohoto prožitku stoupá, pokud se v jiném prostředí nedaří. Například když se pohádá s kamarádem ve škole následně, se v jiném prostředí (a v jiném vztahu) může zklidnit. Jeho pozornost se směřuje „k jiné aktivitě“ a tím může být „vytržen“ z cyklení v konfliktní situaci ve své mysli. Díky těmto změnám, může mít druhý den kapacitu udělat vstřícné kroky ke vzájemnému smíření. Stejný princip platí i na konflikty se členy domácnosti.

Situace vašeho dítěte nemusí být až tak odlišná od vaší situace. I vy jste možná přišli o proměnlivost prostředí, obvyklým odchodem do práce (důvodem může být například péče o dítě na prvním stupni ZŠ, které má distanční výuku, případně probíhající karanténa apod.). Dítě se v domácím prostředí může daleko hůře soustředit (je obklopeno hračkami a běžným ruchem domu a domácnosti). Omezené „čtení“ neverbality učitele zmenšuje vtažení do výkladu. Dítě také přichází o společnou náplň přestávek a množnost ventilace emocí, které společné „hemžení“ umožňuje. Pokud jsou členové domácnosti vystaveni tomu, co jsem dosud napsal, jsou také výrazně blíž vzájemným konfliktům. Konflikty může ještě násobit fakt, když dítě neplní instrukce od rodiče. Instrukce od učitele děti někdy akceptují snáz. Tento aspekt je důvodem proč řada rodičů nechává učit své dítě (lyžovat, hrát na nástroj a podobně) od někoho jiného, přestože danou dovednost rodič má. Je v tom také často přítomen fakt, že s vlastními dětmi máme nižší trpělivost než s cizími. A u vlastních dětí můžeme dávat jejich nekázni „hlubší“ význam, ač je třeba daná únavou.

Jak se distanční výuka může projevit ve vztazích třídního kolektivu
Přestože výše píšu, jak je důležitá změna prostředí bohužel to neznamená, že návrat žáků do prezenční výuky bude snadný. Většina žáků si musí obnovit návyky na ranní odchody i pracovní návyky ve škole obecně. Často je třeba zas vstávat o něco dříve a podobně. Distanční výuka ještě zvětšila rozdíly ve vědomostech mezi žáky. Omezený osobní kontakt a nadmíra komunikace přes sociální sítě může snadno způsobovat vzájemné nedorozumění mezi spolužáky.

Proč se mohli zhoršit vztahy mezi žáky v distanční výuce ?

• V „odstupu“ se můžeme vyjadřovat rázněji než v osobním kontaktu.
• Máme méně informací o vývoji situace (některé informace jsou sdílené se všemi, jiné jsou sdíleny jen s některými osobami a to takřka v tentýž moment).
• Přicházíme o celkovou neverbalitu, jejíž absence prohlubuje nedorozumění.
• Někteří žáci byli „izolovanější“ (obavy rodičů, nižší dostupnost internetu apod.) a tak se některá kamarádství „přeskupili“ .

Z toho vyplývá, že někteří žáci mohou mít obavy z návratu „do vztahů“ ve třídním kolektivu. Třídní kolektiv po návratu potřebuje čas se znovu „sehrát“. Ohledně přeskupení kamarádství to může mít například tuto podobu. Dva blízcí kamarádi z doby „prezenční výuky“ neměli tolik času komunikovat v online prostředí, protože jeden z nich má nižší dostupnost internetu či je čas strávený online rodiči regulován. Možná rodiče jednoho nechtějí vzájemné navštěvování z důvodu obav z nákazy. Tím se omezí jejich společné prožitky. Přirozeně daný kamarád naváže kontakt s někým jiným (hraje hry či sdílí aktuální dění), když se pak ti tři po delším čase potkají ve škole, ti dva navazují na to, co už spolu prožili buď online, nebo osobně. Ten třetí se může cítit osamocen a opomíjen.

Jak pomoci dítěti pokud přišlo o blízkého kamaráda/ku
To nejdůležitější je udělat si čas a plnou pozorností naslouchat tomu, co vaše dítě prožívá. Není to ten typ rozhovoru, kde dělíme svou pozornost mezi další činnosti.

Nechyťte se do pasti – nevyjadřujte se k věci „fatálně“, zdržte se zásadních hodnotících vyjádření („jak ti to mohl udělat“, „příště až bude potřebovat …“.) Vzpomeňte, že za mnohými konflikty může být nedorozumění, která v určitých životních obdobích vznikají snadněji než jindy. Také je dobré si připomenout, že situace se stále může vyvíjet (znovu navazují kontakt, vytvářejí společné prožitky) a vaše podpora k „vymezení se“ vůči druhému může tento proces narušit. Prevencí před našimi unáhlenými vyjádřeními může být uvědomění si faktu, že o situaci víme jen z pohledu našeho dítěte. Z mých zkušeností pohled druhé strany bývá velmi odlišný.

Pokud to shrnu, tak podporou je samotné vyslechnutí s tím, že můžeme popsat jak danou situaci (viz. tento článek) mohlo ovlivnit fakt daný vzájemným omezením kontaktu či jiné komplikované okolnosti patřící této době. Pomoci může i vaše vlastní sdílení toho, jak jste prožívali v jeho věku podobné situace (příklon vašeho kamaráda/ky k někomu jinému). Toto sdílení by však mělo mít spíše podobu osobního rozhovoru, než aby vyznívalo jako naše snaha ukázat „že se přece nic zásadního nejde. Najdeš si nového kamaráda.“ a pod. Přestože podobné věty říkáme ve snaze dítěti ulevit, efekt může být opačný. Dítě to může vnímat tak, že bagatelizujete jeho prožitky. Vhodnější mohou být reakce kdy s dítětem „pobýváme“ v jeho smutku („hodně jste toho spolu prožili a tak rozumím tomu, že tě mrzí, že spolu už netrávíte tolik času“). Tím že jsme s dítětem v „jeho prožívané emoci“ tak napomůžeme „zdravému odsmutnění“.
Dalším krokem pak přirozeně může být navázání nového kamarádského vztahu. Než k tomu dojde, může být toto přechodné období náročné jak pro vaše dítě, tak i pro vás. Není snadné být svědkem strádání vlastních dětí. Nicméně, je možný ještě jeden pohled na věci. V takovéto situaci se otevírá nejen téma navazování kamarádství a jejich případných ztrát. Ale také téma „schopnosti vydržet v pocitu osamnění“. I to může být cenná zkušenost. Myslím, že rodičovská role v tom může být – nebránit této zkušenosti ale podporovat kamarádství, protože samota může bolet. Pro jistotu dodám. Je nutné zohlednit věk dítěte a jeho dosavadní zkušenost. Je to jedna z prvních zkušeností s osamocením nebo je to jeho častá zkušenost.